ČJ a literatura

Dickens, Charles   ZÁHADA EDWINA DROODA   Albatros  2008
Jedná se o zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy. Je bezmála neuvěřitelné, že v nejnapínavějším místě román končí, protože Dickens při práci na tomto díle zemřel. Otevřený konec však přímo vybízí čtenáře k úvahám, jak celý příběh dopadne. Dickens se touto nesmírně napínavou knihou stylisticky i formálně posunuje do 20. století a předjímá moderní román.

Viktor E. Frankl:  A PŘESTO ŘÍCI ŽIVOTU ANO  

Rakouský psycholog, neuropsychiatr a filozof židovského původu (kvůli kterému byl v letech 1942-45 vězněn v koncentračních táborech). Po II. světové válce působil v Rakousku a též ve Spojených státech. Byl profesorem neurologie a psychiatrie a zakladatelem logoterapie neboli třetího vídeňského směru psychoterapie (vedle psychoanalýzy Sigmunda Freuda a individuální psychologie Alfreda Adlera). Podle Frankla je podmínkou naplnění lidské existence a zachování duševního zdraví hledání smyslu života, proto se snažil přivést pacienta do takové polohy, v níž by byl schopen smysl svého bytí nalézt

Viktor E. Frankl:  A PŘESTO ŘÍCI ŽIVOTU ANO 

Svazek A přesto říci životu ano spojuje dva texty zakladatele logoterapie, psychiatra s českými kořeny Viktora Emanuela Frankla (1905-1997). V díle Psycholog prožívá koncentrační tábor, jež vzniklo během necelých dvou prosincových týdnů roku 1945, popisuje to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet. Mnohým z nich tato strašná zkušenost přesto otevřela cestu k porozumění smyslu vlastního života. Hra Synchronizace v Březince z roku 1948, napsaná velmi působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárnědramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy bezprostřední osobní zážitky z tábora smrti s pomyslnou reflexí a dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí - Sokrata, Spinozy a Kanta. Podle Frankla zůstává v člověku i v značně extrémní situaci prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát: "Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl."

KONEČNĚ! OSKAR 1. KAPITOLA!

Milý Bože,

jmenuju se Oskar a je mi deset let. Zapá­lil jsem kočku, psa, náš dům (myslím, že jsem dokonce ugriloval i červený rybičky) a píšu Ti svůj první dopis v životě, protože dřív jsem fakt nemohl, musel jsem se učit a neměl jsem čas.

Ze všeho nejdřív Ti musím říct, ze píšu strašně nerad. To už musí bejt. Psaní je to­tiž něco jako vánoční řetěz, ozdoba, bam­bulka, hezká šňůrka, stužka nebo něco ta-kovýho. Psaní je obyčejný lhaní, aby se člověk dělal hezčím. Dospělácká finta.

Chceš důkaz? Vezmi si třeba začátek mýho dopisu:

"Milý Bože, jmenuju se Oskar a je mi deset let. Zapá­lil jsem kočku, psa, náš dům (myslím, že jsem dokonce ugriloval i červený rybičky) a píšu Ti svůj první dopis v životě, protože dřív jsem fakt nemohl, musel jsem se učit a neměl jsem čas."

Místo toho jsem mohl klidně napsat: "Říká se mi Plešoun, vypadám stěží na sedm, kvůli rakovině bydlím v nemocnici a nikdy jsem se na Tebe neobrátil, protože si stejně myslím, že neexistuješ."

Jenže když Ti napíšu tohle, bude to jednak vypadat hloupě, jednak Tě budu míň zajímat, a já potřebuju, aby ses o mě zajímal. Bylo by bezva, kdyby sis udělal čas a zařídil pro mě pár věcí.

Vysvětlím Ti to.

Nemocnice je děsně prima místo, všude spousta dobře naladěných pokřikujících dospělých, taky hromada hraček a paní v růžových pláštích, které jsou vždycky ochotné hrát si s dětmi, s mými kamarády, co mají pořád chuť si na něco hrát, jako je Uzenáč, Einstein nebo Popcorn, prostě nemocnice je bezvq, když jsi pacient, co dělá doktorům radost.

Jenže já už jim ji nedělám, Od tý doby, co mi transplantovali kostní dřeň, je mi jasný, že ze mě radost nemají. Když je u mě na vizitě doktor Düsseldorf a prohlíží mě, už do toho nedává srdce, asi jsem ho zklamal. Dívá se na mě a nic neříká, jako kdybych někde udělal chybu. Já. Jenže já se fakt při operaci snažil, byl jsem hodnej, nechal jsem se uspat, bolelo to, ale nekřičel jsem a spolykal jsem všechny prášky, co mi dali. Někdy mám chuť na něj zařvat, že možná tu operaci zkazil on, doktor Düsseldorf s černým obočím. Ale vypadá tak nešťastně, že nadávky vždycky radši spolknu. Čím víc doktor Düsseldorf mlčí se zoufalým výrazem, tím se cítím provinilejší.Pochopil jsem, že je ted ze mě špatnej paci­ent, takovej, co kazí lidem víru, že medi­cína je úžasná věc. Doktorský myšlení je zřejmě nakažlivý. Protože teďka se na mě celý patro, sestřičky, doktoři i uklízčky koukají jako on. Vypadají smutně, i když jsem veselej, a nutěj se do smichu, když ze mě vypadne vtip. Prostě už to není taková sranda jako předtím.Jenom Růženka je pořád stejná. Asi je moc stará na to, aby se ještě nějak měnila. A navic je to prostě naše babi Růžeka. Tobě ji, Bože, představovat určitě nemusim, nej­spíš je Tvoje dobrá kamarádka, protože to ona mi řekla, abych Ti napsal. Problém je v tom, že babi Růženka ji říkám jenom já. Musíš se trochu snažit, abys pochopil, o ko­ho jde.

Ze všech paní v růžových pláštích, které si sem chodí hrát s nemocnými dětmi, je nejstarší.

„Kolik vám,je, babi Růženko?"

„Už jste brali trojmístná čísla, Oskárku?" Vy si děláte legraci?"

,,Nedělám, ale tady nesmí vědět, kolik mi je, jinak mě vyhodi a už se neuvidíme.

,,Proč?"

jsem tu na černo. Růženkou můžeš být jenom do určitého věku. A já ho mám da­leko za sebou."

„Vy jste prošlá?"

,,Něco takového."

"Jako jogurt?"

"Pššš!"

"Jasan, nic neřeknu."

Divim se, že se nebála mi to svoje tajem­stvi svěřit. Ale padla na toho pravýho. Já nic neřeknu, i když je fakt neuvěřitelný, zže nikdo nic netuší, kolem očí má totiž spous­tu vrásek jako slunečních paprsků.

Nedávno mi odhalila další své tajemství a s tím už určitě poznáš,Bože, o koho jde.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Dalším tipem na zajímavou četbu je kniha Kouzelný kalendář Josteina Gaardera (Sofiin svět, Tajemství karet).

Příběh o dobrodružném putování ze současnosti do Betléma přelomu letopočtu, kde se právě narodil Ježíš. Na počátku tohoto příběhu je kouzelný adventní kalendář, jehož prostřednictvím se Jáchym a Elizabeth vydávají proti proudu prostoru i času. Příběh, který začíná ve Skandinávii dvacátého století, končí po dobrodružné cestě v Betlémě, kde se právě narodil Marii malý Ježíš.

Děkuji Evě, že mě tahle knížka neminula!

Oskar a růžová paní

Název originálu: Oscar et la dame rose

Autor: Schmitt, Eric-Emmanuel

Překladatel: Kerschová-Brosseau, Denisa

Nakladatelství: Garamond

Edice: Francouzská knihovna, 2006

Poslední příběh z cyklu o neviditelném je nejtragičtější: chlapec Oskar, který umírá v nemocnici na leukemii, vede s ošetřovatelkou rozhovor o životě, smrti a víře v Boha. Vážně i s humorem přistupují oba k otázkám po smyslu života i v té nejtěžší chvíli.