ČJ a literatura

PRO VŠECHNY SEPTIMÁNY

Zdravím všechny,

kliknutím na odkaz níže stáhnete naskenovanou knížku Mario a kouzelník.
Abyste si neulomili hlavu, až to budete číst... :o)
tak - pokud používáte Acrobat Reader -
Menu >> Zobrazení >> Natočit zobrazení >> Doprava

nebo: pravý klik někam na dokument >> Otočit doprava   :o)




2009/3/20 <no-reply@leteckaposta.cz>

Dobrý den,
uživatel serveru LeteckaPosta.cz Vám posílá zásilku, kterou si můžete vyzvednout pomocí odkazu http://LeteckaPosta.cz/882120532

Děkujeme, tým LeteckaPosta.cz

Jak chutná život?

Stojím uprostřed obrovského davu a hledám někoho, kdo mi pomůže. Křičím, ale můj hlas není slyšet. Lidé okolo řeší svoje problémy a nikdo mi není ochoten pomoci. Jsem pro ně nejspíš neviditelná, neboť jakkoli se snažím upoutat pozornost, nedaří se. Nemůžu se hnout z místa. Jsem zoufalá! Už to nevydržím a … prudce otevřu obě oči. Srdce mi buší a celá se chvěju. Byl to jen sen, jen sen! Uklidňuji se. Odcházím pro sklenici vody. Ikdyž je teprve pět hodin ráno, cítím se teď naprosto čilá. Takové sny plné pocitu bezmoci se mi zdají často a vždy mě dokonale probudí…

Je pátek, vykouknu z okna. To otravné slunce svítí tak, že pro jistotu znovu zatáhnu žaluzie

a v mém pokoji vznikne dokonalá tma. Sejdu do kuchyně a mířím směrem k lednici. Otevřu jí a následovně zavřu, aniž bych z ní něco vzala. Snaha byla, ale - nemůžu. Prostě nemám hlad, tak jako včera večer a… už ani nevím, kdy jsem jedla naposledy. Vracím se zpět do postele a uvědomím si, že za hodinu musím do školy. Kéž bych dnes mohla zůstat doma. Škola je podle mě zbytečná.

A vůbec, ať tam chodí ten, kdo chce něco dokázat. Já jsem si už kolikrát dokázala, že jsem k ničemu. Nevím, co ze mě jednou bude a nechci na to radši ani myslet. Najednou mě přepadne únava. Nejradši bych život zaspala. Tak jako Šípková Růženka, ale nesměl by mne vzbudit princ…

Princ? Ne, to je máma. Přiznám, že probuzení polibkem by bylo příjemnější. Máma roztáhne žaluzie a na mě dopadne paprsek slunce. „Co to děláš?!“ rozzlobím se na ni. „Je snad ráno, ne?! Nebo se chystáš prospat celý den? Za chvíli musíš do školy!“ odpoví rázně. „Já nikam nejdu!“ odseknu rozhodně. Máma se zatváří, že to neslyšela, ale pak se na mě zkoumavě zadívá „Proboha. Není ti něco? Vypadáš hrozně!“ potěší. „Tak ti pěkně děkuju, ještě něco příjemného k tomu dodáš?“

„Nech toho, ty víš, jak to myslím. Dělám si o tebe starost. Podívej se na sebe do zrcadla.“

Ještě to tak. Zrcadlo je můj nepřítel. Dívám se do něj jen v nejhorším případě, jako třeba když mi zas jednou někdo připomene, že jsem se nenarodila jako Miss World. Hm, máma měla pravdu. Je to děs, ale co nadělám? Nikdy jsem se nemalovala, nežehlila vlasy nebo něco takového. Každé ráno svoje blond vlasy svážu do culíku a obličej namažu krémem. Myslím si, že víc pro to udělat nemůžu. A i kdyby, nemám pro

se parádit. A bledá jsem pořád. Je to tím, že trávím čím dál tím míň času na slunci. Mám ráda tmu a samotu. Celé dny, pokud nejsem ve škole, sedím v pokoji a čtu si nebo poslouchám hudbu. Máma mi vždycky vyčítala, že nemám žádné zájmy, jako každé normální dítě. Nikdy jsem nechtěla chodit do hudební školy nebo do tanečních. Nikdy mě nenadchl žádný sport. Nemám ani moc kamarádů, spíše žádného. Přestala jsem věřit lidem. Jsem uzavřená do sebe a mnoho lidí mě proto nechápe. Nikdo neví, co cítím, a nikdo nejeví zájem o to, vědět to. Pouze moje matka je ze mě nešťastná, když vidí, že její jediná dcera patří nejspíš na léčení. Ale tohle já nedovolím. Já přece nejsem blázen. Mám jen svůj svět a svoje myšlenky. Kdo to nechápe, ať mě nechá na pokoji.

„Počkej.“ zastaví mě máma ještě před odchodem. „Už dlouho si chci s tebou promluvit. Nelíbí se mi, jaká jsi, jak se chováš ke svému okolí a i k sobě. Jen se na sebe pořádně podívej!... Vždyť vypadáš jako trestanec. Copak ti něco schází? Někdo ti ubližuje? Tak mi odpověz! Slyšíš? Mluv se mnou! Já to tvoje věčné mlčení dál nesnesu! Každé odpoledne, jen co přijdeš ze školy, zalezeš do pokoje a nevycházíš. Když se s tebou snažím komunikovat, nejevíš zájem a vždycky mě jen drze odpovíš.“ Všimla jsem si, jak zvýšila hlas a z očí ji vytryskly slzy beznaděje. Jen já jsem zůstala stát s kamennou tváří, i když uvnitř jsem se třásla. Mrzí mě, když se někdo trápí kvůli mně. Avšak něco mi nedovolovalo projevit city navenek. „Když se ti nelíbí, jaká jsem, nemůžu za to. To je tvoje věc. Já se neumím změnit.“ odbyla jsem jí. Už jsem chtěla odejít, ale v rozčilení mě zastavila. „Já jsem ještě neskončila! V pondělí tě vezmu k jednomu psychologovi. Už jsem tě objednala.“ Tohle změnilo můj kamenný výraz. „Takže ty mě chceš opravdu dostat do psychárny?! Nikdy! Když mě tu nechceš, nemusím tu být!“ Odcházím z domova, na matku už ani nepohlédnu, ale dovedu si představit její otupělý výraz. Utíkám, za sebou slyším její volání, ale nezastavuju se, neohlížím se. Běžím po ulici a nevnímám okolí. Do školy dnes rozhodně nejdu. Sednu si na lavičku a utápím se v depresi. Tento stav znám velmi dobře. Člověk se začne vyptávat sebe sama na věci, na které si posléze nedovede odpovědět a i když moc chce, nejde to. A čím víc člověk pitvá ve svém nitru a snaží se najít nějaké řešení, tím víc se užírá. Jsou to otázky typu: Na co je ten život? Proč jsem tady? A kdo vůbec jsem? Ten, kdo si alespoň jednou na tyto otázky odpověděl s jistotou v duši, má vyhráno. Je to spokojený člověk, který už od dětství věří, že něco dokáže.

Ta víra a důvěra v sebe ho nakonec přenese přes všechny překážky až k vysněnému cíli. A když ne? Oklepe se a zkouší to dál a znovu, dokud se to nepovede. Až jednou na sklonku života si může říci, že nežil zbytečně. Já se neumím oklepat a jít dál. Pořád to ve mně je. Je to strach. Strach z lidí, strach z budoucnosti, vzpomínky na minulost…Moje dětství bylo vcelku spokojené. S rodiči jsme často jezdívali na chatu v Krkonoších a každou neděli k babičce na oběd. Teď se mi vybavila jedna fotka. Babička, držící v náručí pětiletou usměvavou holčičku s copánky… Ráda vzpomínám na tu bezstarostnou dobu. Byli jsme normální rodina. Až do té doby, než otec ztratil práci. Každý večer se pak vracel opilý a bez peněz, které utratil. Pamatuju si, že jeden večer přišel s krvavým obličejem, a když se ho matka ptala, co se mu stalo, odpověděl jí fackou. Stával se z něho agresivní člověk, který v záchvatu nebil jenom maminku, ale i mě. Matka se bála říct to někomu a také neměla kam jít. Když mi bylo čtrnáct let, sebrala odvahu a s pomocí známých ho udala na policii. Pak jsem otce už neviděla. Zřejmě tohle traumatické období, které trvalo pět let, změnilo tak výrazně moji povahu. Teď je to rok a pár měsíců a mě dodnes straší jeho zkrvavená tvář. Nenávidím ho. Nenávidím sebe, že jsem jeho dcera.

Najednou se vrátím v čase do přítomnosti a rozhlídnu se kolem. Vůbec jsem si nevšimla, že vedle sedí malý kluk a zírá na mě. Jeho ústa náhle spustila „Ahoj. Jak se máš? Já jsem Tomáš. A ty?“ Nevím, co mi chce, ale teď se opravdu necítím na rozhovor s nějakým otravným mrnětem. „Martina“, odseknu a sednu si dál od něho, ale chlapec je dotěrný a chce pokračovat v rozhovoru. „Kolik ti je? Mně je deset a támhle je můj o pět let starší brácha Milan.“ ukáže na kluka tmavší pleti a černých vlasů, nesa plnou náruč novin. „On teď zrovna vydělává peníze.“ Podívám se na oba s údivem a konečně si uvědomím, co jsou zač. „Nemáš hlad?“zeptá se mě Tomáš. Tato otázka mě překvapila. Spíš bych myslela, že se bude ptát na peníze. Trochu se ušklíbnu a zakroutím hlavou. „Co myslíš, bude pršet?“ koukneme oba na oblohu. „Myslím, že ne.“ uklidním ho. „Taky doufám. V týhle ulici dnes makáme poprvé. Ještě to tu neznáme. Nevíš, kde bychom mohli přespat?“ zeptá se a já … „Nevím.“ kluk chápavě kývne a mě to zamrzí. Skloním hlavu a napadne mě, jak je život nespravedlivý. Uvědomuju si, že nejsem na tomhle světě sama, kdo se trápí. Tomáš odběhne za bratrem. Něco mu pošeptá a přitom ukazuje na mě. Po chvíli oba míří k lavičce. „Hlavu vzhůru!“ křikne Milan do vzduchu. „Jo, řikám to tobě.“ usměje se. „Nechceš nám trochu pomoct?“ optá se. Nabídku přijímám a Milan mi vzápětí podává balík novin. „Kus za dvacku.“ přidá k tomu a já už přesně vím, co mám dělat. Vydávám se do davu a snažím se těm dvěma pomoci. Najednou se ve mně ozve pocit štěstí. Nemyslím teď na sebe a svá trápení. Poprvé v životě jsem pyšná na to, co dělám. Vím, že to není zase tak velká oběť, ale nechci, aby tenhle pocit přestal. Po hodině se scházíme a já ukazuji svůj výdělek. Dostanu pochvalu a také nabídku na teplý oběd. Přijde mi to trapné, ale na druhou stranu mám docela hlad. Jdeme do bufetu na polévku. Na klucích teď vidím jejich spokojenost a hřeje mě to u srdce. Přistihnu se, jak se radostně usmívám. Jíme a kluci povídají. Já poslouchám a pozoruju je. Přemýšlím o tom, co je potkalo, že jsou na ulici, ale nemám odvahu se zeptat. Ani oni nic neprozrazují. Ať už to bylo cokoliv, se svým osudem jsou smíření, to poznávám z jejich obličejů, které celou dobu zkoumám. Dokáží se radovat z maličkostí. Usmívají se, i když by mohli vzlykat nad takovým životem. Mají jen jeden druhého a jsou za to očividně vděčni. Napadne mě, že mám v životě taky jenom jednu osobu. Máma mě má ráda a myslí to se mnou dobře. A já jí to oplácím nezájmem. Asi bych měla přeci jenom něco změnit. Nebude to snadné, ale teď už vím, že ve mně dřímá trocha vůle a víry. Když dojíme, s kluky se loučím a děkuji. Prý děkovat nemám, ale já vím, že mám. Možná už vím, co bych chtěla v životě dělat - starat se o opuštěné děti. Mířím domů. Mé myšlenky se formulují, a to co mamince sdělím, bude výstižné a jasné. Otevřu dveře a tu ustaranou bytost vidím před sebou. „Mami, měla jsi pravdu. Půjdu k psychologovi. Já se chci se změnit!“ obejmu ji a obě se neubráníme slzám v naději na lepší život.

Seznam četby pro státní maturitu 2009/2010 najdete na stránkách našeho gymnázia, v sekci předměty - český jazyk. Je závazný pro letošní sexty, pro budoucí kvintu je možné počítat s menšími úpravami.

PROSÍM O VRÁCENÍ ZAPŮJČENÝCH KNIH, ZEJMÉNA KNIHY P. PROCHÁZKOVÉ UTŘETE TĚLESNÉ ŠŤÁVY.

ODKAZ NA POVÍDKU B.HRABALA V MP3

http://dum.rvp.cz/materialy/perlicky-bohumila-hrabala-pabitele.html